Joeyho cesta – První měsíc v Anglii 1/1 (NINo, práce, banka, social life …)

Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)
Napsal(a)  Zveřejněno v: Blog Joey

august1Člověk se ani nenaděje a měsíc mého pobytu a hledání práce v UK utekl jako voda. Hned druhý den po příjezdu jsem řešil NINo. Neobešlo se to bez menších komplikací, jelikož můj operátor mi nepovolil volání na placená čísla a tak jsem to musel řešit voláním z telefonní budky. Hovor mě přišel na něco málo přes dvě libry – celé to trvalo přes dvě minuty. Paní, nebo slečně bylo v celku rozumět. Když jsem nerozuměl (a to že se stávalo často) poprosil jsem o zopakování. Byly kladeny otázky typu – Kdy jsem přijel do UK, Kde bydlím, Jméno a příjmení atd. Fakt nic složitého. Na konci telefonátu mi pak bylo rovnou sděleno místo a datum schůzky na Jobcentre plus (tomu jsem kupodivu rozuměl). Za dva dny mi došla oficiální pozvánka na NINo pohovor, který se konal za 3 týdny od telefonického objednání, do cca 35 mil vzdáleného města, kde NINo požadavky vyřizují (abych nezapomněl, osoba, která tam jela se mnou, si sjednala schůzku po telefonu jen den před tím. Takže pozvánka ji přišla dva dny po NINo pohovoru – Holt měla štěstí, nemusela čekat 3 týdny). Mezi tím mě čekalo hledání práce. No nebudu vám kecat. Do hledání jsem se v tom pěkném počasí moc neměl, ale rozeslal jsem nějaké CVčka po mailu, osobně navštívil snad všechny hotely v okolí a něco obvolal. A světe div se. Nic! Po delší době mi došlo, že mám něco v nepořádku se svým CV. Upravil jsem ho tedy podle práce, kterou jsem na začátek sháněl po hotelích jako kitchen porter, cleaner apod. Zajímavostí bylo, že na tento upravený životopis se mi ozvali z jednoho místního hotýlku hned druhý den - a to jsem tv tom hotelu tam vlastně už byl se starým CVčkem. Domluvila se doba „Trial Shift“ (Zkušební směna). Měl jsem to štěstí, že jsem nevlastnil žádné oblečení typu číšníka, ale Primark to za pár liber spravil :-).

V den D (v neděli) jsem na devátou nastoupil na recepci a nějaké slečně, co vypadala jako kdyby patřila k týmu pracovníků hotelu, jsem se snažil vysvětlit o co jde. Největší sranda byla, že se jednalo o návštěvníka hotelu. Jak já jsem se styděl, to mi věřte. Naštěstí to spravila omluva v mojí lámané angličtině a největší gól byl, že se jednalo o Češku, která byla v Bournemouth na dovolené. Jo, svět je malej. Abych byl upřímný, při shánění práce v hotelové oblasti v Bournemouth jsem narazil na recepcích hned na několik Čechů. Celkem fajn pocit, když se po ránu objevíte na neznámém místě a snažíte se vysvětlit, že jste viděli nabídku práce na gumtree.com a měli byste o ni zájem a recepční se podívá do vašeho životopisu a povídá: „Tak jinak, já jsem Petr, zkusím se zeptat a uvidíme“. Tak až takovou početnou komunitu jsem zde ani nečekal, říkám si.
Ale zpět k práci. Jelikož šlo o menší hotýlek, tak se začalo hned ráno v 9 v kuchyni, kde jsem převážně myl nádobí a tak nějak si „oťukával“ spolupracovníky a pomáhal, s čím bylo třeba. Po desáté hodině skončily snídaně, dostal jsem svoji první typickou anglickou snídani grátis (mňam) a pak se šlo uklízet pokoje, respektive je vlastně připravit pro nové návštěvníky. Jasně, že mi to nešlo tak od ruky jako ostatním, ale měl jsem co dělat do čtyřech do odpoledne. Byla to celkem sranda, když mi „borec“ z Bulharska vysvětloval co a jak se dělá.

Před rozloučením jsem se zeptal, jak to bude dál a recepční (příjemná slečna, která tam dělá se svým přítelem a jsou z tuším oba z Bulharska) mi na to odpověděla, že to musí probrat s majitelem. Domluva zněla, že dají vědět co nejdříve. Stalo se tak a byl jsem hned další den pozvaný na další směnu, kde se mělo všechno domluvit. Jenže co se nestalo. Jestli jsem to pochopil správně, tak tyhle dva lidi za sebe sháněli náhradu, protože se chystali někam na sever (povídali něco o Manchesteru).

Den před nástupem telefon, ať nechodím a ať raději sháním dál nějakou práci, že není nic jisté. Takže takhle nějak jsem se radoval předčasně, že jsem našel práci po 14-ti dnech. Smůla, zase nic.

Mezitím jsem samozřejmě nepolevoval s hledáním a zkontaktoval jsem pár místních a ověřených pracovních agentur. Můj vlastně první job byl právě přes agenturu.

Na jedné z nich jsem strávil přes 20 minut vyplňováním formulářů. Když jsem tady lidem vysvětloval vyplňování formulářů pomocí testů banálního počítání apod. blbostí (jako chápu, že asi nepotřebují úplného negramotu), tak tomu nemohli uvěřit. U nich se prý v té samé agentuře nic podobného nekonalo. Osobně jsem pak byl pomoc s registrací jedné osobě a na ní taky nečekalo podobné překvápko. No nic, hlavně že jsem úspěšně prošel.

V další agentuře, v cca 3 míle vzdáleném městečku, to šlo celkem jako po másle. Ihned po příchodu kolem desáté dopolední jsem se dostal na úvodní školení pro místní velkopekárnu. Strávit jsem tam mohl tak hodinku. Rovnou jsem se zaregistroval. Byli jsme předem informováni, že se nejedná o práci na plný úvazek, že prostě volají, jak je třeba. Ten samý den navečer jsem již čekal na textovku z místní agentury ohledně přesné adresy a času dostavení se na jakoby výběrové řízení. Nic se nedělo, ale ozvali se z agentury, kde jsem byl ten den na školení. Jenže problém. Neměl jsem „safety boots“(pevné pracovní boty). Bez toho jsem nemohl do pekárny nastoupit, i když nám bylo řečeno, že nějaké erární jsou k dispozici. No sdělil jsem, že to není problém, že si je mohu zítra koupit a zavolám. Čekalo mě těžké rozhodování. Mám investovat do „safety boots“ bez jistoty, že mě vůbec ještě budou potřebovat? A co ta textovka?

Ráno po osmé hodině mi pracovník z místní agentury volal, ať se dostavím na „konkurz“ v tolik a tam. Jasně, poděkoval jsem mu, ale největší sranda byla to všechno stihnout. Na autobus jsem dobíhal. Jednalo se o práci v 5 mil vzdáleném městečku v průmyslové oblasti. Samozřejmě, že jsem tam přišel pozdě, páč dopravní spojení tam snad ani neexistuje. Sama recepční se mnou hodila řeč o špatné dopravní dostupnosti. Jenže, přišel jsem pozdě, páč jsem šel 40 minut pěšky podle navigace (Nevím, zda jsem to už tady zmínil, ale bez navigace v mobilu bych byl už několikrát nahraný. Naštěstí se tady už solidně orientuju. První dny jsem chodil s navigací neustále). Bylo mi řečeno, že naneštěstí, že jsem přišel pozdě, tak ať jdu domů. Jak já jsem proklínal Dana z agentury, kdyby mi k sakru zaslal textovku s informacemi už den předtím, tohle se vůbec nemuselo stát. A tak jsem jel domů. Vyřízený z horka, které tu panovalo. Navíc jsem toho moc nenaspal - měli jsme v parku takovou menší párty :-). Když jsem dorazil domů, volali mi opět z místní agentury, jestli mám stále zájem o práci, že zítra sraz v „office“ na sedmou hodinu a jestli jsem u nich registrovaný. Bohužel moji registraci nemohla mladá paní najít, ani potom, co mi po druhé volala a tak jsem ještě mazal autobusem do centra. Namístě se ale všechno vyřešilo, takže jsem tam jel zbytečně. No ale práce uklízeče byla na zítra zajištěna. Naneštěstí v kanceláři, zaměstanec agentury, s kterým jsem se domlouval na zítřejší šichtu nebyl a musel jsem to s ním řešit přes telefon, kde mě s ním spojili místním telefonem. No moc jsem toho nerozuměl. Měl jsem to štěstí, že známá měla nástup na uklízení také a dozvěděl jsem se, co jsem pochytil po telefonu. Budu potřebovat černé oblečení. Opět jsem to vyřešil nákupem za pár liber v Primarku, takže pohoda.

Pokračování zde

Číst 6864 krát Naposledy změněno neděle, 11 srpen 2013 14:49